Poté, co jsem se vrátil z policejní stanice v Trutnově a vlezl do areálu, jsem s lítostí zjistil, že jsem prošvihnul SICK DESTROYER. Začínám tedy s FORCE OF HELL. Coronavirový rok měl to specifikum, že dal domácí scéně celkem dost nových kapel. A skvělých kapel. Namátkou zmíním ještě SICK SINUS SYNDROME a třeba SKIPLIFE. Kolik „nových“ kapel s věkovým průměrem kolem 45 u nás vlastně za poslední dva roky vzniklo? Počítal to někdo? A kolik z nich si odehrálo své jedny z prvních živých koncertů právě na Bojišti? Bylo nač se těšit. Páteř FORCE OF HELL tvoří Beherit u kytary a Jurgen u bicí soupravy. Veteránský základ, který přesně ví, jak má znít staroškolský thrash. Všechno naprosto v pořádku, Jurgena za bicí soupravou byla radost sledovat. Většinu pozornosti si pro sebe ale přesto usurpuje roční batole, které si po čas setu běhá po scéně a hraje si s odposlechy, houpe se do rytmu nebo přebíhá scénu tam a zase zpátky.

IMPULSEALER je další taková záležitost stejného typu. Mladá kapela z vousatých fotrů. Marek z HIBAKUSHI a Johan z BOWELFUCK ve dvojici táhnou poctivou grindcorovou zbíječku typu NASUM. Basa by tomu určitě pomohla, protože zvuk zdaleka nemá ten tlak, co by mohl mít, ale jinak tomu nelze nic vytknout. Následující JUST WÄR kormidlem otáčí k mnohem přímočařejším až punkovým vodám s jasným tahem na branku a současně touhou po melodičnosti. Crust’n’roll, ve kterém jakoby se potkali MOTORHEAD a WOLFBRIGADE. Stejně jako oni i JUST WÄR nešetří sólovými výpady kytar, ve kterých by se možná neztratila i druhá kytara, aby byl zvuk při sólech trochu plnější. Možná jen těch zbytečných keců mohlo být méně.

Na scéně se objevují další mladé tváře a podle štýlku si říkám, že tu máme další thrashovou omladinu. V duchu počítám, kolik kinder thrash metalových kapel mě za posledních deset let na Obscenu zklamalo, a docházím k číslu nula. Belgické kvarteto SCHIZOPHRENIA vyznává rychlejší tvář žánru, dřevní osmdesátkovou estetiku. Kytary řežou jak nože a riffy staré thrashové školy si kluci řádně nastudovali. A mám dojem, že nejen thrashové. Nebo jsem se s tím coverem MORBID ANGEL jen přeslechl? Jedno z největších překvapení festivalu. Plnokrevný thrash metal, zahraný s mladickou energií, mě okamžitě katapultoval o třicet let nazpět do doby zlaté éry žánru.

BOWELFUCK vypadá na zajímavou grindcorovou taškařici, jen mám pocit, že v roce 2012 tu měli snad úplně jinou sestavu. Opět se nemohu zbavit toho, že basa by jim výrazně přidala na síle a dunivosti, což se ostatně podařilo PERFECITIZEN. Jediná kapela s osmistrunnou kytarou na festivalu ostatně také začínala ve trojici a v sestavě bez baskytary. Jejich basák mi ostatně jednoznačně prozradil, jaká kapela bude následovat, když jsem si před koncem BOWELFUCK odskočil pro něco k jídlu. Kdo jiný by na Obscene Extreme zvučil basu slapem?

Jedna z nejtechničtějších kapel festivalu rozjela na festivalu pestrý kolotoč širokého a pestrého spektra žánrových barev. Mohutné kytarové riffy se v jejich setu rychle transformují v houpavé melodie, aby daly vyniknout jazzrockové mezihře a následně vás Jarda Haž zadupal do země blastbeaty. PERFECITIZEN svým setem potvrzují, že ve věci stylu jsou stále barevnějším chameleonem a jediné čím si tak můžete být jisti je, že sledovat Jardu za bicí soupravou při hraní je famózní zážitek, který si není radno nechat ujít.

SKIPLIFE je další kapela ze zástupu coronavirových projektů. Uvedena byla jako „ta kapela co teď vydává splitko s GRIDE“ což mi přišlo trochu macešské, jakkoliv splitko doporučuj k pozornosti. Od prvního koncertu, který proběhnul na Sedmičce v tříčlenné sestavě, se rozrostli na kvarteto. Samozřejmě o ten nejdůležitější nástroj – baskytaru. V porovnání se Sedmičkou se ztratila špína, ale přibyl tlak. Stejně tak tu jsou i nové skladby, které mají stopáž i nad jednu minutu a obsahují valivé pomalé pasáže. Směr je tu celkem jasný. Členové LYCANTHROPHY, REPELENTS SS, GOSPEL OF THE FUTURE a DECULTIVATE na výletu ke kořenům powerviolence (INFEST covers included). Paličky i lidi lítají vzduchem. Přitom celý set s sebou nese atributy určitého autismu: Ondra z LYCANTHROPHY, soustředěný na svůj výkon, se téměř ani jednou nepodívá do lidí a ostatní jsou celkem fixováni na své hraní, jako by jim bylo jedno pro kolik lidí hrají. Ven to ale leze moc hezky - na druhý koncert v kariéře kapely tohle rozhodně nebylo zlý.

Říkám si, jestli na spojení „New Wave of Old School Death Metal“ není vlastně něco neřešitelného, ale snad asi ne, protože jak jinak popsat francouzské SKELETHAL? Další mladá krev, která vyznává žánrové jistoty death metalových stařešinů. Naprosto precizně zahraný death metal byl pro mě jedním z objevů festivalu. Kam na tyhle talenty Čurby stále chodí? Má to tlak, riffy jak z bible death metalu a sem ta kytary vyšívají heroická sóla, která by mohla v klidu patřit do zlatého fondu žánru. Já vím, nic nového vlastně pod sluncem, ale kdo tenhle oldschool letos zahrál s takovou úctou k praotcům stylu a navíc s energií, která vám nahradí plato RedBullů? Jen SKELETHAL.

LYCANTHROPHY trochu dojíždí na to, že nastupují po SKELETHAL, což je opravdu vysoká lať. Po precizně zahrané královské metalové disciplíně nastupuje rachotící chaos, ve kterém je těžké se zorientovat. Jejich současnou produkci lze popsat, jako když do polomrtvého těla pouštíte proud. Dostane se vám hodně intenzivních záškubů v epileptickém rytmu. Naprosto opačně na to jde polská ZATRATA. Crustová hniloba postavená na valivosti, kterou ale nemilosrdně bičují dvoukopákové kobercové nálety. Právě při jejich koncertu někdo odpálil černé dýmovnice, jež dodaly jejich koncertu opravdu špinavou vizuální kulisu.

ABORTION začali vyznávat grindcore už někdy na prahu sametové revoluce, takže jde o opravdové veterány. Z koncertu je cítit nadhled a dobrá nálada, ale přeci jen, hrají tu skoro každý druhý Obscene, takže využívám času na večeři. Po nich totiž přichází trojice headlinerů dne.

Těmi prvními jsou FLESHCRAWL. Kapela, která z počátku neměla štěstí na jména, ale nebránilo jim to v tom postavit deskou „Descend into the Absurd“ jeden z pilířů německé death metalové scény. Co na tom, že ji nahráli ve Stockholmu. Mimochodem, ten Stockholm v jejich hudbě smrdí dodnes. Kapela s sebou přiváží rollupy, na kterých je velká podobizna zpěváka, který jí propůjčoval hlas od roku 1997. Sven Gross bohužel letos zemřel a je dobře, že to FLESHCRAWL nezastavilo a dokáží zavzpomínat. V kapele se od posledního koncertu na Obscene v roce 2018 vyměnili oba kytaristé, ale na výkonu to není znát. Naprosto sebejistá porce death metalu. Šílenci z moshpitu jsou navíc hromadně zváni na scénu, a tak kapela v závěru setu není skoro vidět.

Vlastně vůbec nechápu, jak je možné, že to tak rychle uteklo. YACØPSÆ měli hrát půl hodinu, ale mě se zdálo, že neodehráli ani patnáct minut. Takový to byl uragán. Hamburská trojka podpírá grindcorovou scénu v Německu už od roku 1990 a mně se zdá, že nikdy to nedělala pevněji než dnes. Jejich koncert byl nepopsatelný. Poslední tři roky mají za bicíma podivnou bledou figuru, kterému se říká Thore. Když jsem na nich byl před dvěma lety v Německu, místní mi říkali, že je to nejrychlejší bubeník v Německu. Zpětně mi přišlo, že se čas musel nějak zrychlit. Začali hrát a najednou byl konec. Jako by na Bojišti startoval tryskáč. Absolutní rachot, a přece naprosto precizně a přesně vysoustružený. Vzadu z boku scény sledují bubeníci, jak Thore s chirurgickou přesností odděluje všechny stopky a zasypává bojiště kanonádou z kopáků. Poslední písnička ubírá na tempu a válcuje bojiště masivní burácivou stěnou. Nejlepší set festivalu? Za mě jednoznačně.

Pak už přichází čas na kapelu, která pokládala základy vídeňské death metalové scéně, SCHIRENC PLAYS PUNGENT STENCH. Legendární statut umocňuje fakt, že přehrávají první desku „For God Your Soul... For Me Your Flesh“ z roku 1990. Zvuk jak víno, ani při sólech tomu moc nepadal řetěz. Valivé části, které občas byly porovnatelné s předchozími YACØPSÆ, byly o poznání tenčí a bez tlaku. Při ENDSEEKER sbírám poslední síly na dvě závěrečné kapely. WOJCZECH hrají na Obscenu pravidelně a je to jedna z těch kapel, které vystoupily na úplně prvním Obscene Extreme. Myslím, že naposledy jsem je tu viděl v roce 2017 a nevybavuji si koncert, kterým by mě výrazně zklamali. Veteránská čtveřice za to ale umí opravdu vzít. Koncert má skvělý odpich, hlavní řvoun Danilo Posselt rozjíždí setíky na svoji air guitar, skladby málokdy přesahují dvě minuty a celkově to velmi příjemně odsýpá. Kdo si přišel pro grindcore, dostal ho.

Při jejich setu začínají dopadat první kapky a poslední kapela dne už začíná za jemného mrholení. Vlastně si lepší počasí pro stoner-doomový monolit GODSPEL OG THE FUTURE ani nedokážu představit. Zvolit na závěr dne kapelu, která vás zatluče do země silnými, ale nijak rychlými nárazy palicí, mi v tu chvíli připadá jako skvělý nápad. Jednoznačně nejpomalejší kapela letošního ročníku v rytmech neuhýbá a monotónním kytarovým kolovratem mě provází do říše snů.